Cesta ze severu na sever

13.06.2010 14:00

V poslední době jsem obětoval spoustu hodin času a spoustu peněz do vybudování své nové oblastní kanceláře, takže na další firemní akci mé Benefity typu "nic neřeš a pojď se bavit" jsem se neskutečně těšil.

Po několika měsících skutečné dřiny mě čekaly celé dva dny volna, relaxace, a program slibující vše od turistického výletu až třeba po ukázku břišních tanců. V pátek, 11.6.2010 tedy rád vstávám na své poměry neobvykle brzo, a za chvíli už auto polyká první kilometry cesty ze severu na sever, tedy z Liberce přes Jablonné, Nový Bor a Českou Kamenici do Českého Švýcarska, do vesničky Labská Stráň kousek od Děčína.

Čeká mně zde sympatický hotel Belveder, a na parkovišti Hotel Belvederpřed ním už docela dost vozů mých kolegů a kamarádů. Sám jsem přijel poměrně brzo, že by tedy kolegové byli na akci ještě žhavější, než já ?

Byl mi přidělen maličký podkrovní pokojík, ze kterého je ovšem nádherný výhled na skály v údolí Labe. Velikost pokoje je mi ovšem šumafuk, už z minulých akcí (např.  zde  nebo zde) tuším, že na něm sotva pár hodin přespím ;-)

Vzápětí si na baru objednávám pivo a všichni začínáme řešit první vážný "problém" dnešního dne, tedy co dobrého si objednáme k dnešnímu obědu. Hotelová kuchyně nám problém nijak neusnadní, na výběr je totiž cokoliv z předloženého jídeláku + pár jídel navíc jako denní nabídka paní vedoucí, určená speciálně pro naši akci, takže volíme celkem asi z 50 jídel. U mně to nakonec vyhrály skvělé jelení medailónky.

Pravčická bránaPo obědě je nám přistaven autobus, sešlo se nás tu totiž, pokud dobře počítám, celkem 26. A zatímco část týmu regionální ředitelky paní Evy čeká osvěžující relax v bazénu, většina ostatních včetně mně volí cestu na Mezní Louku, a odtud neméně osvěžující pěší procházku pár kilometrů krásným lesním terénem na Pravčickou bránu. Zdeněk, který naši akci zorganizoval, i naše dvě sličné místní průvodkyně sice dokola tvrdí, že cesta vede po vrstevnici, a během našeho putování vykládají o tom, jak ji v minulých staletích procházely i dámy v korzetech a šněrovačkách, já sám za sebe ale získávám už tak po dvou kilometrech dojem, že je v tomto kraji snad zvykem odlišně od zbytku světa kreslit vrstevnice do mapy kolmo na nadmořskou výšku.

Cesta je ovšem příjemná, prokládaná tu a tam poutavým výkladem Kolegyně Miriam a Míšaprůvodkyň a doslova na každém kroku nádhernými pohledy na přírodní scenérie kolem. Jsem tu poprvé, takže fotoaparát cvaká fakt pořád. Konverzace plyne o čemkoliv, úzkostlivě se však snažíme vyhýbat se práci. Ne vždy se nám to daří, přece jen jsme všichni z jedné firmy a z jedné branže, byť z různých koutů celé republiky. Kolektiv jsme ovšem fantastický, a máme si toho vzájemně tolik co povídat ...

Po dvou hodinách cesty se ocitáme ve výletním zámečku Sokolí hnízdo, který původně sloužil jako šlechtické sídlo zdejšího rodu Clary-Aldringenů, dnes je tu ovšem výletní restaurace a muzeum národního parku. Myslím, že něčemu studenému k pití jsme neodolali nikdo, hned poté se ovšem rozprcháváme prozkoumávat okolní přírodní vyhlídky.

Pravčická bránaNení divu, Pravčická brána je nejkrásnějším přírodním útvarem Českého Švýcarska, vznikla ve skále neobvyklou boční erozí, a dnes je rozpětí jejího oblouku u dna 26,5 metru při výšce otvoru 16 metrů, běžná šířka 6-8 metrů. Do článku na internet se mi vejde jen pár snímků, i když publikovat by si jich zasloužilo všech 50 nafocených. Bohužel nemůžeme využít původně plánované plavby přívozem po místních soutěskách Edmundově a Divoké, v obou je vysoký stav vody a lodičky nejezdí.

Volíme tedy jen příkrý pěší sestup z Pravčické brány přímo Vít Pokorný s kolegyní Zuzanouke Třem pramenům, a odtud pokračujeme pěšky do Hřenska, kde všichni shodně končíme u mlýnského kola v hospodě U Klepáče. Mám radost z právě skončeného sportovního výkonu, a protože mým výhledovým cílem je také snížení váhy, objednávám si u obsluhy "jenom" ananasový zmrzlinový pohár, což kolegům u stolu doprovodím zasvěceným výkladem o tom, jak ananas a bílé víno mají záporné, odbourávací kalorie. Pravdou ovšem je, že jsem svým výkladem odboural spíše své kamarády, kteří mi neváhají připomenout, že kromě dvou plátků ananasu do sebe cpu také nezanedbatelné množství zmrzliny, čokolády a slaďoučké šlehačky. Holt, ač nyní přechodně Liberečák, mám v sobě stále duši Brňáka, a již Vladimír Menšík říkával, že my Moraváci nejsme obecně tlustí, jsme jen "usedlí". Ono to vyjde sice nastejno, ale rozhodně to tak lépe zní ;-))

Vezmu - li v úvahu, že k večeři jsem si objednal kuřátko s nivou, a že mně ještě nepochybně čeká nějaká ta sklenička alkoholu, smiřuji se s tím, že dnes ta plánovaná redukce váhy bude tedy, ehm, jenom pozvolná, pokud tedy vůbec jaká. A navzdory své paní doktorce konstatuji, že mi to ani nějak zvlášť nevadí.

Díky teplému počasí večeříme v hotelu venku na terase, a ještě v průběhu večeře si zde začne vybalovat své instrumenty kapela, kterou nám objednal Zdeněk aby zařídila živou diskotéku. Eva ještě stihne ocenit své nejlepší lidi, a hudba už začíná hrát hned hezky od podlahy. Protože mezi námi koluje přiměřené množství skleniček tu s bílým vínem, tu s Fernetem, tu s irskou whiskou, začíná náš červený tým tancovat v podstatě při prvních taktech, zatímco zelení a modří se přidají až postupně v průběhu večera (tady musím doplnit vysvětlující poznámku pro neznalé, na červené, modré a zelené se dělíme od té doby, co nám Pavel z Pražské manažerské akademie přednášel o metodě zvané Structogram. Mám tu čest být stabilní oporou modrého týmu). Ono také není divu že trsáme, když hned v první sadě zazní hity jako Černí andělé od Lucie ("Sex je náš ..."), nebo Touha ("Touha je zázrak, kámo zázrak ...") od Dana Landy.

V podobném duchu pak jede kapela Sex je náš ...dál, a když zazní hitůvka 80. let od Kissáků "I was made for loving you, babe", kterou jsem kdysi coby dýdžej pouštěl na gymplu spolužačkám, přistihnu se, že dokonce tichounce zpívám s kapelou. Naštěstí zní jejich reproduktory docela nahlas, takže mé krákorání (doufám) nikdo z kolegů neslyší.

Vít Pokorný a břišní tanečnice RomanaV devět večer kapela ohlašuje pauzu, ovšem reproduktory zní dál, tentokrát ovšem arabskými rytmy, a na scénu přitančí břišní tanečnice Romana. Její kostým, rytmické vlnění boků a zvonění penízků na šátku okolo boků přitahují zraky zejména mužů, Romana ovládá parket prvních pět minut sama, aby si pak vybrala pro první sólo prvního tanečníka - MNĚ (!!!) , což pochopitelně vzbuzuje u škodolibých kolegů frenetický pískot a potlesk.

Nějak nemám čas jí vysvětlit, že sáhla vedle a vybrala chronické taneční dřevo, a tak holt dělám, co umím. Kolegyně Jiřinka bere do rukou pohotově můj foťák, a "tanec" pilně dokumentuje, zatímco oba Michalové a Tomáš poskakují na židlích, fandí a dobře se baví. Jiřinko, za fotky moc děkuju, jsou hezké, zaostřené ... ale na internet dám jenom tuhle jedinou trošku zveřejnitelnou ...

Za chvíli ovšem tančí i ostatní, k tanečnici Romaně se přidává i Romana Zdeněk tancuje s Míšounaše, která má ovšem pro břišní vlnění přirozený cit, také Míša, která sama provozuje břišní tance jako svého koníčka pro volný čas, a další a další. Mám alespoň čas si sednout, hodit do sebe na ex kofolu, jak jsem uřícenej, a jednoho panáka na uklidnění.

Vítáme mezi sebou i váženého hosta, lektora Milana Zajíčka, který u nás vedl již několik praktických školení, naposled kurs vzdělávání našich ředitelů. No, co bych více povídal, nálada večera je více než skvělá a plynule graduje až do půl druhé, kdy kapela balí svá fidlátka a první kolegové se začínají trousit spát na pokoje.

Večerní oslava s týmemNás pár nejvěrnějších zůstává ovšem vzhůru až do tří, dílem posloucháme improvizovanou hudbu z autorádia tuším z Vaškova auta, dílem debatujeme o životě. Ve tři nad ránem pak nastal ten pravý okamžik na spánek i pro mně. Ráno je od osmi do devíti podávána snídaně formou švédského stolu, kupodivu na ni přicházím včas, i když jsem se podezíral, že se mi určitě nebude chtít vstávat, a rovněž tak se dostavují i všichni kolegové, což zase říká, že jsme večer a noc nijak extrémně nepřepískli.

Miriam představuje novou Analýzu.Po snídani čekáme venku na Zdeňkův povel k zahájení pracovní části setkání. "Až mávnu, začneme !", říká Zdeněk, ale nijak zvlášť přitom s máváním nechvátá. Jasně, že nakonec přece jenom mávnul. Miriam nás seznamuje s prototypem nové Benefiťácké analýzy, která na první pohled vypadá jasnější, přehlednější a pochopitelnější, než ta současná. Není to hotové, bude to ještě součástí celofiremní diskuse, ale osobně vnímám novou analýzu jako krok velmi správným směrem.

Míša se Zuzkou nás seznámí s několika organizačními věcmi z "backoffice" centrály (no jo, i my musíme být anglickými názvy "světoví". Máme "backoffice" a jezdíme na "outdoor" ;-) Prostě - holky, děkujem za to, jak dokonale fungujete, a za to, že za nás průběžně řešíte administrativu a žehlíte vznikající problémy hned v jejich začátcích !).

V samém závěru Zdeněk ještě předá nové jmenovací dekrety ředitelům, Tomáš s Evou hodnotí přínosy posledního školení, kterého se většina z nás zúčastnila, a Milan promítá úryvky ze dvou motivačních filmů. Můj komentář k tomu prvnímu - nevím, jestli by mně bavilo řídit svou firmu telefonem vleže z nafukovačky, plující po soukromém bazénu někde v Karibiku. Odnesl jsem si alespoň jeden zajímavý citát, který tu budu volně parafrázovat : Nevím, jestli peníze samy o sobě přinášejí štěstí. Ale když je jich hodně, jejich vlastnictví má úžasně uklidňující účinek. Na tom fakt něco bude.

Než odjedeme, kuchyně nezklame dobrým obědem, a pak už se postupně jeden po druhém vytrácíme zpět do našich domovů. Akce, kterou jsem sám pro sebe nazval cesta ze severu na sever sice končí, ale moje cesty po Libereckém kraji a po Severních Čechách vůbec spíše začínají - novou základnu v Liberci na Šalďáku jsem přece nebudoval jen tak pro nic za nic.

Pro firemní noviny Benefita News napsal a nafotografoval Dr. Vít Pokorný.