Mé dceři Janě k jejím 27. narozeninám ...

28.11.2013 02:06

Lidi, už 27. narozeniny má dnes moje dcera.
Čas hrozně rychle letí. Vždyť doteď vidím jako včera
ten den, kdy se nám tahle skvělá holka narodila.
Takové maličké nic, jen bílý uzlíček v zavinovačce ona byla,

a jak šly roky, tak vypravoval jsem jí do školy,
například z matiky psávali jsme spolu úkoly,
potom si jednoho krásného dne usmyslela,
že bude herečkou. A tomu snu propadla úplně a zcela,

vzali ji na konzervatoř, a já jsem moc rád uvěřil,
že protože chce, splní si svůj krásný, velký cíl.
Jeden den třeba přišla domů celá rozbolená, potlučená...
Co se Ti stalo ? Učili jsme se padat ze schodů, herci musí vědět, jak se tohle dělá !!!

Seděl jsem v divadle Radost, a sledoval ji na prknech, co znamenaly svět.
Byla tam za princeznu, no vlastně hrála jenom malý "štěk",  
ale já, táta, jsem ve své pýše stoupal někam do nebes.
Ještě teď jsem na ni pyšný, když básničku tu smolím dnes,

a hlavou mi běží její role v divadle, její práce s rozhlasovým mikrofonem,
akce, co moderovala, písničky ... Jenže čas spěchal celkem honem,
a dcerka řekla mi, že už je čas. Nadešel jeden vhodný, krásný den,
kdy oblékla bílé šaty. Nic se nestalo, své příjmení změnila si jen,

 

 

zase jsem jako táta rád, že mohl jsem jí na radnici vésti ,
ve svatebním proslovu jí i jejímu muži popřál jsem hodně, hodně štěstí.
Na háčku na zdi vyměnil jsem pouhý jeden kalendář.
Zazvonil telefon. Ahoj, dědečku! Dočkal jsi se, prvního vnoučka máš,

 

 

 



tak běžím k ní, a celý natěšený koukám do kolébky.
Déjà vu. Maličké nic, můj vnouček, uzlíček neskutečně křehký ...
A jeho táta, který mou dcerku z duše moc rád má.
Ať bylo, co bylo. To dobré si pamatuju. A to zlé je za náma.

 

 

Tož, Janičko, přeju Ti, ať se Ti daří všechno, co jen chceš.
Cokoliv, nač jen pomyslíš, ať od života měrou vrchovatou dostaneš.
Kdybys snad měla problémy, tak znáš číslo tátova telefonu.
Kdykoliv za mnou můžeš přijít. Půjdeš - li za tátou, pak vždycky půjdeš domů.