Reportáž psaná na slaňovacím laně

20.10.2008 14:36
Přiznávám se bez mučení, že do Žďáru jsem se těšil už od okamžiku, kdy jsem dostal pozvánku od Miriam do mailu. Outdoorové akce jsem doposud znal jen z vyprávění svých klientů – manažerů a obchodníků z velkých firem, anebo z internetových stránek agentur, nabízejících adrenalinové zážitky. Osobně jsem ještě na podobné akci nebyl, pokud tedy nepočítám pár pionýrských táborů v dětském věku, nebo různé sportovní akce v přírodě, kterými sám s oblibou trápím svou rodinu na dovolených.
 
V sobotu 18.10.2008 časně ráno tedy usedám do auta, oblečen pokud možno co nejsportovněji. Nevím, co mě čeká, ale šestý smysl napovídá, že to bude stát za to. Při příjezdu do Žďáru před sklem auta zničeho nic vykoukne tenhle hotel ! Kufr házím na pokoj, ještě stíhám kávu v baru, a už sedíme i s kolegy v salónku, kde se pro potřeby šéfa pořádající agentury měníme v Maškrtnou Miriam, Moderní Míšu, Milou Magdu, a podobně. Sám se stávám Vítězným Víťou, boduje ovšem i pan Julius, který se pochopitelně jako vždy vymyká, a mění se ve Velkého DžejÁra.
 
Flipchart se plní doposud nevyslovenými obavami, které tam máme napsat, takže pak všichni společně čteme anonymní vzkazy : Dnes mám obavu, ... že nestihneme všechno, ... že se zraním, ... že budu muset lézt do výšek, ... že se ztrapním. Dokonce se objevuje vzkaz „dnes mám obavu, že otěhotním“ ;-))
 
Hned po přečtení flipu vyrážíme ven, a za mostem přes řeku Sázavu, oddělujícím české a moravské území na nás čeká první úkol : Levitující tyčka. Zadání je zdánlivě jednoduché : Stoupněte si proti sobě, na prstech držte velmi lehkou tyčku z modelářské balzy, a položte ji mezi sebe na zem. Jednoduché je to až do okamžiku, kdy to máme skutečně provést – tyčka místo klesání dolů má tendenci stoupat nahoru, a položit ji požadovaným způsobem dá opravdu hodně práce.
 
Tyčka skončila, nastupuje hra Slepec. Dělíme se na dvojice, jeden má zavázané oči, druhý mu dělá navigátora, a má ho provést lesem z bodu A do bodu B. Vtip je ovšem v tom, že se nejde po lesní pěšince, ale zkratkou mezi stromy, a tak zatímco očekávám jednoduchý pokyn "běž rovně", místo toho se zavázanýma očima a tím pádem v neproniknutelné tmě slyším od svého parťáka Honzy asi tyhle pokyny : Zatoč ostře doprava, bacha, půjdeš do kopce, předkloň se, jdeš proti velké větvi, těsně pod nohou máš hodně nerovný pařez. Je to hodně o důvěře, ale zatím všechno v pohodě zvládáme. Fotka ze hry napoví ...
 
Co dál ? No jasně – zamořené území, dokonce tak, že jakýkoliv kontakt se zemí znamená okamžitou smrt, pohled očima do území znamená okamžité oslepnutí, a uprostřed tiká vodní bomba ! Musíme vymyslet, jak bombu dostaneme do ruky, jak ji vyneseme ze zamořeného území a předáme zkušenému pyrotechnikovi ke zneškodnění. A časový limit ? Bomba vybuchne za 15 minut, a čas běží od ... právě TEĎ! Muži v týmu začínají spřádat velkolepé plány. Musíme přece využít všechen materiál, který máme k dispozici. A tak Fatmirovi zavazujeme oči, horolezeckým úvazem ho poutáme na lano, na hlavu mu dáváme přilbu, a snažíme se lano napnout a nebohého Fatmira přes zamořené území přenést. Svaly pracují, lano se napíná, ... ale Fatmir stále leží na zemi, protože se lano pochopitelně prověšuje. Čas běží, kolega už se několikrát zamořené země dotknul, takže teoreticky už nežije, situace se stává dramatickou. V tom okamžiku skvěle zapracují dvě ženy v našem týmu – Magda a Míša. Z řešení vynechávají Fatmira, jeho horolezecký úvaz, helmu, šátek. Zbylo jim pouze lano. Uprostřed lana vážou obyčejný uzel s otvorem, lano bez použití jakékoliv síly přenášejí nad zamořeným územím, chytají do něj bombu a během několika sekund už ji má v rukou pyrotechnik. Bravo dámy, děkuji za Váš nápad a za záchranu týmu, v tomto okamžiku vedete nad chlapy nejméně 1:0 !
 
Nemám však čas na to, abych Vás dále obdivoval, neboť nastává další akce, která je hodně o důvěře – padáme se zavázanýma očima do náručí svého kamaráda, a doufáme, že neuhne ale chytí nás, pak se stále se šátkem na očích necháme „pohazovat“ svým týmem ze strany na stranu, a nakonec stíháme ještě běh se zavázanýma očima, kde běžící muž doufá, že ho zbytek týmu chytí. Daří se nám to, ovšem až na chudáka Honzu, ten se rozbíhá tak rychle, že ho zastavuje jen náš ostrý krosček, a on končí na zádech, na loktech, a na hlavě v blátivém terénu hřiště. Hned se zvedá a zubí se na nás, „Díky, nic mi není, nic se nestalo!“, ale jeho mikina přímo touží po pračce a prášku. (Video z akce je zde).
 
Následuje chutný oběd a po něm chvilka odpočinku na terase. Míša sice využije kratičké chvíle odpočinku ke slunění, ale čas je neúprosný, a úkolů před námi ještě mnoho.
 
Startujeme na Pavučinu, která je (jak jinak) zase smrtelně nebezpečná. Tým se musí dostat přes zrádnou síť na druhou stranu, překážka nelze obejít, nelze podlézt, nelze přeskočit. Pavučiny se nesmíme dotknout, každý z nás má jen jeden pokus a jeden otvor v pavučině. Stanovili jsme strategii – nejsilnější musí být pronešeni první, a pak budou z druhé strany pomáhat těm váhově lehčím. Kolegové, vyslovuji Vám tímto dík za zdvihnutí mých téměř 120 kil živé váhy do výše více než jednoho metru, a za prohození pavučinou. Bez Vás bych se na druhou stranu nedostal. Snad jsem Vám to hned následně oplatil při přenášení ostatních ;-)
 
Kam z pavučiny ? Na lano ! Pro tentokrát je lano ještě vodorovné a pouhý metr nad zemí. Tým musí přejít po laně, zavěšeném mezi stromy od jednoho stromu ke druhému, třetímu a čtvrtému, ovšem pomoc nikde žádná, musíme se držet sami sebe a balancovat. Skvělá zábava, a drtivou většinou lidí na konci hodnoceno jako hra, kde nejvíc záleželo na podpoře ostatních. Kdo tam nebyl, ať se dívá, kdo tam byl, ať si připomene touto fotkou.
 
Pavučina je v nedohlednu, lano za námi, kam teď ? Hele – už jste někdy stříleli z luku ? My jo, a docela jsme si to užili. Za všechny momentky jen jeden obrázek :
 
Následuje ale kamenolom, a v něm několik lan zavěšených zezhora dolů. Úkol ? Slaňujeme (pod vedením muže zvaného Pavouk) z výšky 20 metrů po kolmé, hladké skále. Opakovaně jsme ujištěni, že každé lano unese až dvě tuny, že jsme dvojnásobně jištěni, ale přece jen – obavy o život z nás má asi každý. Ale o tom to koneckonců je, přijeli jsme si sem pro injekci adrenalinu, jak trefně poznamenal Libor . A tak kdo chce, ten se spustí. Myslíte si dole, že už máte vyhráno ? Ale to jste na omylu ! Snězte tatranku a jablko, a poklusem znovu nahoru do lomu ! Tentokrát na kladkostroj po kterém se budete řítit dolů podstatně rychleji, než při slaňování. Chytám se lana, rozbíhám se po skále a hlavou mi prolétne verš „Otče náš, jenž jsi na nebesích ...“. Víc toho už říct nestačím, neboť můj poslední krok končí ve vzduchu, ve dvacetimetrové výšce nad lomem. Lano se prudce propadá a já letííííííím dolů. Co jsem zařval, si už nepamatuji, těsně míjím dva jehličnaté stromy uprostřed lomu, okolo nichž lano vtipně a naschvál vede, a sleduji, jak se rychle přibližuje zem. Škub – brzda zafungovala a zastavila přesně tam, kde jsem zastavit měl. V tu chvíli se cítím jako král světa – DOKÁZAL JSEM TO !!! Přede mnou i za mnou ovšem také další a další, takže se prosím nezlobte, že jsem popsal právě v téhle disciplíně hlavně své pocity. Fotku si ale zaslouží Magda, která překonala svůj strach z výšky a na kladce se také snesla dolů. Kladka i slaňování končí už téměř potmě, a já se omlouvám těm, které už jsem nevyfotil, protože končí také baterie ve foťáku, a nabíječka je asi tak 100 kilometrů daleko.
 
Nuže – vzhůru na večeři, a pak ? Hodnocení výsledků. O jediný bod vyhrál červený tým, gratulujeme, ale zúčastnili jsme se všichni s plným nasazením, a o to šlo. Protože v restauraci je dostatek jídla, dostatek kvalitních vín nejrůznějších značek, večer postupně nabírá obrátky. Končím nakonec ve skupince, kde Libor vytahuje kytaru, a nakonec všichni zpíváme všechno od Abby, Beatles, přes Karla Kryla, bluegrassovou klasiku až třeba po ruskou Kaťušu a nebo tábornické písně. Milá Magda s Moderní Míšou předvedly, že umí skvěle tančit, Libor svůj strunný nástroj opravdu ovládá, nádherně hraje, a Honza - to je rozený šoumen! Kolem jedné v noci se ještě z baru přesuneme na pokoj, kde zábava pokračuje až do tří do rána. Z vybavení pokoje si pak vzpomínám jenom na sprchu a postel, po takovémhle nádherném dni usínám ve tři nad ránem (!) jako špalek.
 
Za sebe a věřím, že i za ostatní moc děkuji jak Pioneeru, zastoupenému Katkou Rálkovou, který pro nás tuhle akci připravil, tak i Benefitě, za skvělou příležitost a výborně sladěný tým lidí, který se tady sešel. Po takovémhle osvěžení a dobití baterek vzhůru do práce, která nám teď chvíli půjde sama, a zase někdy, někde, s někým ... nashledanou ! Bylo mi tu s Vámi fajn, kamarádi !
 
Ze Žďáru nad Sázavou ještě plný nadšení z povedené akce jako článek do Benefita News napsal Dr. Vít Pokorný alias Vítězný Víťa
(použity byly fotografie autora a paní Miriam, s jejím souhlasem)