Středověk na vlastní kůži

10.10.2009 14:00
Pátek 8.10. byl pro mně tentokrát volný den. Ustrojil jsem se do cestovního roucha, a nasedl na železného oře, který mně byl jest až do Turnova dopravil, abych odsud dalším dostavníkem až do dalekých Dětenic mohl zavčasu přibýt.
 
Po daleké cestě jsem arciť měl nárok na nějakou tu lahodnou krmi, o kterou se postarala taverna v hotelu Rustikal. Podávaly se chutné závitky z masa kuřecího, s brambory na nudličky nakrájenými a nato pak zprudka v oleji opečenými, ale hlavní atrakce to stále ještě nebyla.
 
Poté, co pozřel jsem krmi chutnou, odkráčel jsem do středověkého hotelu Recepce hotelu v Dětenicíchodložiti svou cestovní bagáž. Hlavní brána do hotelu nebyla nikterak vábná, přesto jsem stisknul kliku, a neohroženě hned přímo dovnitř jsem vstoupil. Kord tasiti nebylo zatím zapotřebí, ostatně cestoval jsem jen nalehko, a ani jsem jej u sebe právě neměl. "Áááá, panáčku, copak Tě k nám přivádí ?" ševelí hned u vchodu sličná posluhovačka, přioděná v bílé halence s vypasovaným černým živůtkem a v červené suknici. Děva ta chce po mně kartičku s mým obrázkem, aby do středověké sečítací a počítací mašinky zanésti mně mohla. Pořádek holt musí bejt, a vrchnost má právo vědět, který pán či kmán zde v jejím hostinci prodlévati bude.
 
Pro tento den i noc jest mi přidělena komnata, od kteréj vzápětí klíč dostávám, připevněný k masivní obruči z nahrubo kutého železa. A pokojská odvádí mně nahoru. Je to žena trpasličího vzrůstu, milá, příjemná, usměvavá, oděná do dlouhé šedé sutany a na hlavě s hnědým kloboukem, který mi silně připomíná jednu postavu z Harryho Pottera, ale to je krapet jiná pohádka.
 
Pokoj hotelu v DětenicíchKomnata má jest velká a outulná, zdi jsou z čistých pálených cihel, na některých zdech překrytých velmi nahrubo hlazeným bílým štukem. Celé komnatě vévodí masivní dřevěná postel se dvěma duchnami pravým peřím vycpanými, nad kterou jest medvědí kůže na stěnu přibita, a okolo visí lucerničky, které za tmy mohou komnatu tuto lehce ozařovat. Roli nočních stolků vykonávají dva těžké špalky z letitých dubů. U okna stojí skřet Troll, asi aby mi byl v případě potřeby k službám. Na protější zdi kdosi zavěsil dobře vyčiněnou kůži z ulovenéj lišky, vedle níž visí dřevěný terč s obrázkem, asi abych střelbu z pušky či kuše přímo v komnatě trénovati mohl. K pokoji náleží kadibudka s dřevěnou latrínou a žlabem na tekoucí vodu, dostává mně ku stropu zavěšená kropicí konev na omytí přebývajících poutníků. Po bližším ohledání ale shledávám, že vše splňuje i ty nejpřísnější nároky na hygienu soudobou, totiž vévoda, jenž dal tento hostinec postaviti, byl zřejmě ve své době osvícený a pokrokový muž.
 
Nicméně s povzdechem konstatuji, že mně Pracovní setkání Benefity v Dětenicíchještě čeká odpolední workshop, a jen velmi nerad odkládám svůj středověký šat i mluvu, abych se z panáčka pocestného opět stal jedním z ředitelů své firmy. Středověk bude zase až večer. Když vyjdu na dlouhatánskou hotelovou chodbu osvícenou dvěma řadami velkých svící, a u stolu najdu svého kolegu Fatmira, jak z notebooku vyřizuje maily, je mi jasné, že WiFi zase není tak nový vynález, zřejmě tu byla už od středověku. Workshop (kruci, nemáme na to české slovo ? Překládat to jako "pracovní dílna" je ovšem pitomost.), no, tedy pracovní setkání se ovšem koná ve Valdštejnském sále na barokním zámku v Dětenicích, který, připouštím, jest o trošku lépe vyzdoben, než naše firemní zasedačka. Holt Valdštejn, no.
 
Zdeněk vyhlašuje výsledky letní soutěže, jsou oceněni nejlepší, je před námi předestřena nová, zimní soutěž, která vlastně už prvního října začala běžet, aniž bychom o ní doposud měli tušení. Podmínky sympatické, ceny OK, jasně, jdu se svým týmem do toho. "Můj" Liberec (jasně, že jsem Brňák, ale v té době jsem měl na starost naši agenturu v Liberci, pozn. VP) musí být na mapě Benefity hodně vidět. Jen ten tým musím ještě o dost rozšířit, běží mi hlavou, že je nás tam stále nějak málo. A to bohužel vím, že na druhou stranu budu muset v některých případech ještě i spolupráci ukončit, no jo, no, takový už je život. Hned v pondělí si vyhrnu rukávy, plivnu si do dlaní a pustím se do toho.
 
Druhou polovinu pracovní části našeho setkání drží slovo Miriam, a představuje nám úplně hotovou, finální podobu fungl nové nové finanční analýzy, která na pohled vypadá jako hra pro klienta. Není to špatné, jen zvyk je železná košile, a nový tiskopis budu muset teprve dostat do krve, od toho původního se to o dost liší. V závěru dostáváme upravené hrací kostky, a k nim pravidla hry nazvané ZDENDA BENDA (kdopak ji asi vymyslel, že by snad náš šéf marketingu, pan Zdeněk B. ??). Hra je zajímavá tím, že v ní nejsou žádní vítězové, jsou jen poražení, na druhou stranu každý poražený musí povinně vypít pohárek Drsoně Ferneta, takže prohra zase tolik nebolí, a najdou se i tací, kterým, zdá se, dokonce chutná! A tak se měníme chvíli na kecaly, chvíli na důvěřivce, a hážeme kostkou o sto šest. Vlastně o míň, 106 nikomu padnout ani nemůže ;-)
 
Práce skončila a nastává zábava. Nejprve jdeme na prohlídku zámku. Samotné Dětenice vznikly v první polovině 11. století za vlády knížete Oldřicha, který zde při lovu našel dvě opuštěné a osiřelé děti. Kníže se dětí ujal, a nechal jim postavit ves - Dětenice. V roce 1295 postavil v Dětenicích gotickou tvrz člen rodu Markvarticů, Jaroslav z Hruštice, a založil tak větev rodu, která se později psala z Dětenic a z Valdštejna. Gotická tvrz měnila majitele i podobu, a kdo si chce přečíst více o historii zámku, najde ji velmi podrobně zpracovanou zde, já ji přeskočím až do roku 1927, kdy zámek koupil velký vlastenec, český stavitel Ing. Emanuel Řehák. Tomu byl však zámek znárodněn v roce 1948, a jeho majetek z větší části rozkraden. Pan inženýr dostal od tehdejšího vedení státu výměnou za svůj zámek jednopokojový byt na Kladně. Na zámku byla dívčí zahradnická škola, a později ústav pro mládež s výchovnými problémy, lidově pasťák. Naštěstí pro zámek přišel rok 1998, kdy zcela zdevastovaný zámek koupili manželé Ondráčkovi, a provedli jeho velmi vkusnou rekonstrukci a přestavbu do současné podoby. Za sebe návštěvu zámku všem moc doporučuji, jedná se o jeden z nejhezčích zámků, které jsem viděl za posledních 40 let !!!
 
Hned ze zámku jsme se vydali do pivovaru. Pivo se v Dětenicích vařilo od roku 1307. Pověst vypráví o loupeživém rytíři Arturovi, který do českých zemí přišel odkudsi ze severu, se svojí chátrou přepadával vesnice, a v nich pobíjel všechny muže, ženy i děti. Naživu nechal jen mladé panny, které musely být jako otrokyně jeho družině zcela po vůli. Při každém úplňku pak vybral Artur tu nejkrásnější pannu, která mu podle jeho tajného receptu musela uvařit pivo lásky. Aby se recept nikdo nedozvěděl, nechal panně poté vyříznout jazyk. Pivo údajně dodávalo jemu i jeho kumpánům nadlidskou chuť na sex, a to je nutilo páchat všechny ty násilnosti. Po rytíři Arturovi nikdo netoužil, ovšem recept na jeho pivo chtěl (logicky ???) získat kde kdo. Podařilo se to právě roku 1307 až Benešovi z Dětenic, který se svými zbrojnoši Artura porazil a všechny jeho kupány do jednoho pobil. Rytíře Artura samého pak uvrhl do hladomorny, a nechal jej tak dlouho různými způsoby mučit, až Artur svůj tajný recept prozradil. Ten den byl ovšem jeho poslední, za své ukrutnosti byl zaživa zakopán do země. Beneš z Dětenic poté nechal svou krásnou dceru, ještě pannu, za úplňku první várku piva uvařit, a od té doby v Dětenicích dlouho panny vždy za úplňku pivo vařily, a ti, kdo ho pili, si zvyšovali svou potenci. Zda je to pravda, by mohly vyprávět snad jen zdi starého sklepa.
 
Jisté ovšem je, že například roku 1866, za pruské války, vjel pruský generál do zámku, a žadonil o otevření pivovaru pro své vojsko. Tehdejší majitel, baron Wessenberg mu vyhověl, a generálovi pivo tak zachutnalo, že se celý týden, válka - neválka z Dětenic se svou armádou nepohnul. Pivo z Dětenic se dodávalo i na stůl císaře Františka Josefa do Vídně, a vozívalo se i do Španělska pro královnu Sofii. Od roku 1955 byl pak Dětenický pivovar znárodněn a uzavřen, aby nekonkuroval pivovarům ostatním. Od roku 2000 má nové majitele, a pivo se tu opět vaří, i když jen v množství pro potřeby zdejší krčmy. I tak se prý, podle paní průvodkyně, jedná v letních měsících až o 4.000 půllitrů denně. Jedná se o pivo podle původního Arturova receptu, jen se už nevaří za úplňku, a místo krásných pannen zaujal o poznání starší a zkušenější mistr sládek.
 
Končí prohlídka pivovaru, a večer se jde do Středověké krčmy. Hned u vchodu na mně krčmář grobiánsky spustí "Přišel ses nažrat, pacholku ?" Jsem ovšem připraven, takže mu hned vyčiním, ožralovi mrzkému, že tak jest sťat, že ani muže stavu rytířského od pacholka nerozezná. Krčmář hartusí sice pod fousiska, ale do hlučného lokálu mně uvede přece jen o poznání milejší děvečka. I ta se ovšem bezelstně táže "Co budeš chlastat ?". No, co by, chlastat budu Dětenické pivo, které chci ovšem nařezat, a krmi poroučím si přinést šťavnatý biftek ze statnýho mladýho bejka, grilovanou cuketou dobře obložený, na ohni zprudka pečený, v česnekové a povidlové omáčce koupaný, k tomu domácí chleba a velikou bramboru též pečenou, na stříbře ovšem servírovanou. (Stříbrem, jak jsem později zjistil, míněn byl alobal, na kterém mi pak opravdu bramboru přinesli).
 
Spolustolovníci objednávají kolena z uhranuté svině, žebra z téže svině máčená v medu, kačenu dokrmenou šiškami či hnátu exotického ptáka, na jednom ze stolů se ocitá i ryba ze zámecké kašny. Žere se to všechno rukou, to dá rozum, krčmáři a krčmářky mají sice v rukou maličké Ipody, ale příbor doposud nebyl vynalezen. Krčmu neosvětluje žádná elektřina, ani Nikola Tesla s Tomášem Edisonem sem doposud ještě nezavítali, ale poctivé kostelní svíce. Těžké dubové stoly a lavice jsou uzpůsobeny na to, aby unesly nejen jídlo, ale i tanečnici, nebo případně rytířský souboj, když šermující šlechtici na ně v zápalu boje vyskočí.
 
Po chvíli již krčmou zní bubny a dudy, a břišní tanečnice za doprovodu trubadůrů začínají svůj kolosální rej. Střídají se s polykači ohně, šermíři a s královským bubeníkem. Krčmou co chvíli projde i biřic nebo kněz, a hráč v kostky se z ničehož nic přitočí k naší půvabné Leoně. Prý - děvečko, zahraješ si se mnou ? Nevím, co jí slíbil za výhru, ale když Leona prohraje, musí ho na tvář políbit. Poctivě se snaží hrát, ale kampak na protřelého a světa znalého gamblera. A tak není divu, že zanedlouho se z prohry musí způsobem dopředu domluveným Leona vyplatiti.
 
Lokálem chodí starý šedivý žebrák, s miskou, ve které má celý svůj majetek, a prosí o almužnu. Občas si jen znaveně sedne ke kamennému sloupu, a dívá se prosebnýma očima po okolní společnosti. Jedna z břišních tanečnic a kejklířek zase veřejně a hlasitě shání v sále ženicha, a mí kumpáni jí rádi nakecali, že prý jedině já jsem ten správnej, volnej a bohatej. Ženština se ke mně má, a hned by ráda zjistila, kolik že zlaťáků mám ve svém měšci s penězi. Nedávám se ovšem snadno, a ptám se na oplátku já - "Co umíš, babo ?" Odpověď "umím být hezká, panáčku" je sice fajn, ale jenom to by na středověké manželství asi nestačilo.
 
"A umíš kačenu oškubat a muži svému ji na ohni opéct ? A vyprat prádlo v řece, usušit a vybílit ho umíš ? Statek zvládneš poklidit, koňům dát nažrat, stračeny podojit ?" testuju si dál schopnosti potenciální manželky. Nakonec vyskočí na stůl a zatančí mi, odkud jí ovšem za tanec musím snésti dolů na vlastních zádech.
 
Do toho všeho lítá po lokále nerudný krčmář tu s pivními půllitry, tu s pekáčem, na kterém byla ještě před chvílí pečená kačena, a bez přestání řve : "Zmizte mi z cesty, holoto bídná ! Pořád by to jenom chlastalo, a žralo, ale udělat tady místo, to né. Jen jestli vůbec máte zlaťáky na outratu, chátro jedna mizerná !" Ale přes drsnější jadrnou mluvu je to v jádru dobrý člověk, který se stará, abychom na měkkém seděli, a břicha plná chutné krmě měli. Jasně, že i ty zlaťáky na konci zkasíruje.
 
Když už se večer pomalu chýlí ke konci, vtrhne do krčmy inkvizitor s královským bubeníkem a biřicem se dvěma pochopy. Dostali udání, že prý se tu skrývá čarodejnice, ženština nečistá. A tak jí musí vyhledat, vyslechnout, za její kacířství náležitě ztrestat, a na správnou cestu směrem k bohu obrátit. Poznávací znamení - čarodějnice prý smrdí. Po náležitém hledání je za čarodějnici inkvizitorem označena právě naše Radka! Je bez milosti pochopy polapena, a odnesena na stůl, kde musí ležet na vlčí kůži, zatímco inkvizitor licituje s obecenstvem, kolik ran důtkami tuto ženštinu napraviti může. Návrh 10 ran odmítá jako příliš nízký, návrh 30 zase komentuje, že pacholek ten asi na jatkách kdysi robíval. Nakonec se uspokojí pouhými 12 ranami. Aby ovšem byla Radka dokonale a na věky věkův očištěna, musí jí ještě rozhaveným železem cejch na rameno vypáliti.
 
Přestože den se již chýlí k půlnoci a krčmář stržené zlatky počítá, většině z nás se ještě spát nechce. Jedna skupinka si jde sednout do jiné krčmy v Dětenicích, a pokračovat v načatém večeru, já společně s druhou partou míříme do středověkého hotelu. Noční službu tu drží statný opat v hnědé mnišské sutaně přepásané provazem, který nám ovšem kávu uvaří, ba i červeným vínem nás štědře pohostí. Ke svému překvapení zjišťuji, že i ve středověku už existovala Coca - cola, dokonce i ve stejných speciálních lahvičkách, jako se zachovala až do dneška. Osvícení to byli lidé v dávnověku ;-)
 
Na kutě se dostanu zhruba o půl druhé, kdy ovšem ještě nejméně do dvou stíhám v posteli nahrát fotky ze dneška na notebook a neodpustím si jejich první prohlídku. Poté ovšem usínám jako špalek, a nedbám na varování personálu, že v noci se hotelem běžně potuluje duch rytíře Artura, který muže, ženy i děti zabíjí, a mladé krásné panny si do otroctví bere. Až ráno se jdu osprchovat pod kropicí konev a odcházím na snídani do jídelny hned vedle. Jasně, že jsou tam pěkné panenky v odpovídajícím oblečení, které mi směle tykají, a ukazují panáčkovi, kde je salám, sýr i domácí chléb a kafe. Voda na čaj i na kafe se vaří v obrovském (snad prádelním ?) hrnci na plotně, a každý si ji musíme stylovým žufánkem sám zalít do nádherného kameninového hrníčku.
 
Hmmm, středověk končí, a já s povděkem přijímám nabídku včera polepšené čarodejnice Radky, ještě s cejchem vypáleným na rameni, že mně domů sveze svým autem. Ale zážitky ukládám do paměti, a absolutně nepochybuji o tom, že se sem jednou vrátím, ať už na královský nebo císařský romantický víkend, nebo třeba na program plný pirátů a jejich otrokyní. A vesničku Dětenice (www.detenice.cz) opravdu všem vřele doporučuji.
 
Z Dětenic pro firemní noviny Benefita News napsal a nafotil Dr. Vít Pokorný